Pojďme se utopit stejně jako ony...

27.10.2017

recenze na knihu: Do vody
autor: Paula Hawkins
nakladatelství: Ikar (2017)

Do vody je úplně stejně divná knížka jako Dívka ve vlaku. Myslím to ovšem v tom nejlepším slova smyslu, jaký si jen dovedete představit.

Na začátku jsem byla naprosto v šoku z miliardy postav, až jsem měla občas sto chutí napsat si na papírek seznam, kdo je kdo. Když už jsem se pak začala jakž takž orientovat v postavách, tak aby toho nebylo málo, začal se měnit čas - už jsme nebyli v přítomnosti, ale v 90. letech. A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už jsem potkala všechny postavy a byla v přítomnosti i v minulosti, v tu chvíli se pro jistotu objevil ještě další nový vypravěč. Řeknu vám, topila jsem se v tom úplně stejně, jako když se student topí v učení - má pocit, že nic nechápe, nestíhá a že v životě nemá šanci to zvládnout (nedávno jsem maturovala, tak si ten pocit pamatuji docela přesně). Jen teď jsem se topila ve změti postav a časových posunů. Nakonec jsem však z těch posunů měla radost. Pomáhají nám pochopit, proč jsou věci právě tak, jak jsou.

Co se týče postav - mou nejoblíbenější byla seržantka Erin Morganová. Důvod je zcela prostý - ona je jediná normální osoba ve městě. Nemá halucinace, ani nemluví s mrtvými, není tím místem nijak poznamenaná. Zkrátka je jediná, která dokáže jasně uvažovat.

Naopak strašně nesympatický mi byl Patrick Towsend - to, že s ním není něco v pořádku, na mě z té knihy přímo křičelo. A ta bláznivá Nickie se svou větou "Nikdo mi nedopřává sluchu," které mimochodem vůbec nerozumím, ta mi také pila krev.

Začátek knihy byl takový pomalejší, ale pak se to někde zlomilo, ani nevím kde, a rozjelo se to, přičemž to byla taková akce, že jsem místy zapomínala i dýchat a hltala jsem slovo za slovem, větu za větou a stránku za stránkou. Občas mi také kniha přišla strašidelná, až jsem se z toho bála svého vlastního stínu.

Pak se tu také nabízí otázka, kdo vlastně spáchal ten ústřední zločin. Nebudu tvrdit, že je nemožné přijít na to, kdo to udělal. Možná se to někomu podařilo, možná je to pro někoho zcela primitivní úkol. Každopádně já osobně jsem to ani nějak moc neřešila, nikdy to neřeším, nikdy si s tím nelámu hlavu, prostě čekám na indicie, které nám autor/ka předloží. Když stopy svědčí proti jedné osobě, jsem pak skálopevně přesvědčená, že to musí být právě Ta osoba... Samozřejmě se nikdy netrefím, a tak tomu bylo i tady.

Když byl případ konečně vyřešen, vstoupili jsme do čtvrté, poslední části. Ta je má nejoblíbenější. Přesně takové ucelené zakončení jsem si představovala. Opravdu, na mou duši. Jenže pak přišel úplně poslední odstavec knihy a já jsem se cítila, jako kdyby mě samotnou někdo potopil do té řeky. Takový šok jsem zažila.

"Tůň už není místem sebevražd. Je to místo, kde se lze zbavit potížistek."

Závěrem bych chtěla pochválit také obálku, ta mi přijde opravdu velmi povedená. A také bych knihu s klidným svědomím doporučila naprosto všem, kteří uvažují o tom, že si ji přečtou. Jděte do toho! Není sice TAK dobrá jako Dívka ve vlaku, ale rozhodně jí šlape na paty - ten rozdíl není zase tak veliký - Dívku ve vlaku bych ohodnotila 85% a její mladší knižní sestru 80%. Obě tyto knihy se mi vryly hluboko do paměti a myslím, že tam zůstanou pěkně dlouho!

P.S.: Vy, kteří se ptáte na to, proč Mark nedostal v závěru knihy prostor k vyjádření. Prosím Vás... Už se neptejte.